Když není nic problém, všechno jde snáz.
ticho762 kreslí a kreslí, občas prohlásí, že je všechno v pohodě a zase kreslí.
A co vy, jste v pohodě?
Ilustrátoři: Pohodář ticho762
Bratři v triku
Kdysi dávno, řekl bych tak 2014, napsal dlouholetý kamarád knížku. Jen tak. Prostě si sednul na múzu a vypadlo z něj několik desítek stran. Byla to malá knížka, skoro rodokaps, ale byla.
Příběh mu našeptávaly prazážitky s našimi alter egy z ranného hraní "dračáku".
A pak napsal druhou a pak načal i třetí. Tu odložil rozepsanou, protože ho otcovské povinnosti odvolaly na neurčito. Ale dvě knihy byly na světě, vytištěné v malém nákladu, prodávané za symbolickou cenu známým i méně známým, aby v nich živily plamínek fantazie.
Jeden z výtisků se dostal k bývalému studentovy medicíny, který léčil pohybové aparáty tak dlouho, až prohlásil všechny pacienty za ignoranty a odešel do Orlických hor dělat dřevorubce. A od něj už to byl jenom kousek k Petrovi Novákovi, respektive ticho762, který nechal ducha knihy vstoupit do sebe a pak nechal sám sebe, aby nakreslil ducha knihy.
Jen tak pro radost dal tvář nerozlučné a přesto tolik odlišné dvojici, hlavním protagonistům malého literárního díla:
A ta kočka s vyhláškou padesát tam dělá co?
Nechme kočky na pokoji a pokračujme v tom hlavním. Ve spolupráci s ticho762.
Ilustraci dostal onen kamarád-pisálek-inženýr-gentleman darem pěkně v originále, na velkém papíře. A ten plakát mu pak visel za zády, když pořádal autorské čtení.
Ta jednoduchost a přitom vyjadřovací síla črtů se do mě zapsala. Ale ještě jsem netušil, že s autorem kresby budu spolupracovat.
Se sčotem do sklepa
Ahoj, sice se neznáme, ale nosím tvou kresbu na tričku.
Hledal jsem ilustrátora pro malé dobrodružství ve sklepě a protože Philip Ward se tou dobou neozýval, tak jsem si vzpomněl na své tričko s reklamou na DrdPlus.info, na kterém jsem hrdě nosil kresbu elfa, krolla a číči v pozadí, tu, kterou jsem poprvé uzřel na osudovém autorském čtení, a napsal nesmělý mail jejímu autorovi.
Odpověděl prakticky obratem, ihned svým rozjásaným bohémským stylem a rovnou šel k věci. Kolik toho chci, kdy to chci a za kolik to chci. Bylo cítit, že ticho762 není žádné ořezávátko, ale že už má něco za sebou. A že ač umělec, tak také profík.
Jelikož jsem byl v komunikaci s ilustrátory nepolíbený, tak nastala oťukávačka, kolik by asi tak stálo tohleto a kolik támhleto, kdyby...
Nechtěl jsem ho ani přeplácet, ani odradit nízkými částkami, ale lezl jsem do neprobádaných krajů, takže jsem vlastně nevěděl, jak začít.
Ticho762 ale opět ukázal, že je zkušený harcovník a několika dobře mířenými otázkami ze mě dostal zadání o hlavní ilustraci k dobrodružství ve sklepě a pidi obrázku na blog a k nim mi obratem poslal odhad ceny. A hned mě taky požádal o zálohu, protože život je pes a lidi jsou... no, nebudeme urážet zvířecí říši... prostě lidi.
Slovo dalo slovo, ticho762 dostal zálohu, já slib a začali jsme kolečko se skicami. To byla pro mě opět nová zkušenost a ticho762 mě ani v tomhle nenechal na holičkách. Věděl, že myslet si, že něco chci, ještě neznamená, že to budu chtít, až to dostanu.
A rychlé náčrty scény byly ideální nástroj, jak ve mě zamáčknout, co si myslím, že chci a jak ze mě vymáčknout, co opravdu chci.
Sbohem, kalkulátory
Malý, doprovodný obrázek k tehdy novému článku o konci kalkulátorů pro DrD+ vzal ticho762 rovnou kolorovaně:
14. 5. 2019
Na první nástřel dobrý. Ale nebyl jsem spokojený s detaily (jak jinak):
- tvar křídel evokoval přílet (jsou kolem drápů prohnutá k divákovi), já ale potřeboval odlet - s počítadly jsme se loučili a měly by letět pryč
- ty duté koláčky vypadaly jako donuty amerického policajta a až když jsem se zamyslel, tak mi došlo, že to jsou korálky z rozbitého sčotu - a povinné přemýšlení jsem v hlavní myšlence nepotřeboval - sypající se korálky super, ale jejich uspořádání potřebovalo poladit
Ticho762 odpověděl s úsměvem, že chápe a poslal úpravu:
21. 5. 2019
Ticho762 nejenže poladil perspektivu, ale taky "nahodil" celou ilustraci to hezčího hávu. Bylo to o řád lepší a líbilo se mi to. Chtělo už jenom poladit, inu, detaily.
- jeden z korálků letěl nějak do háje, zatímco ostatní poslušně následovaly křivku zatáčky - to bylo rušivé
Ticho762 přiznal, že chtěl do pohybu zakomponovat náhodu a že mu to krapet ujelo a obratem poslal úpravu
22. 5. 2019
Úprava přišla už druhý den. Bylo znát, že ticho762 se vyzná a i když jeho ilustrace vypadaly jako ručně kreslené, zjevně je vytvářel ve vrstvách, nejspíš digitálním perem.
Takže žádost o malou úpravu pro něj bylo pár kliknutí v jeho oblíbeném editoru.
Bylo to už téměř dokonalé, chyběl poslední detail:
- otvory v předposledním a posledním korálku by měly být různě veliké, protože i korálky byly kvůli perspektivě různě veliké - stejná velikost děr byla podezřelá a opět to nutilo diváka přemýšlet
Ticho762 se s tím opět nemazal a ještě týž den jsem měl na stole dokonalou verzi:
22. 5. 2019
Tak malý obrázek (pouhých 300 na 300 pixelů) a taková hloubka scény. Jak prostorová, tak i světelná s přechodem od osvětleného měsíce až po temný kout vesmíru.
První výsledek byl s ticho762 povznášejícím způsobem bezbolestný a kvalitní. Těšil jsem se na další spolupráci.
Dobrodružství ve sklepě
Odlétající sčot byla odlehčená ilustrace pro malý článek na blog. A články na blogu mají jepičí život. Takže tam stačilo něco prostého a úderného. Ale obálka k dobrodružství, to už byla jiná.
Chtěl jsem emoční obraz, který čtenáře naladí na ponurou atmosféru špatně osvětleného, stísněného prostoru, který je na první pohled používaný a na druhý pohled už méně.
ticho762 poslal dva návrhy:
14. 5. 2019
- skica "do sklepa" na šířku
- skica "do sklepa" na výšku
Opět musím říct, že zaplaťpánbu za návrhy. Kdyby se ticho762 hned vrhnul do detailní kresby, asi by vyhodil dost času.
Teprve při pohledu na črty mi došlo, že chci obyčejně vypadající sklep. Žádné točité schody a závratná hloubka. To se hodí spíš do zřícenin hradů. Návrh s točitými shody tedy padl.
A taky mi došlo, že pohled na hlavního hrdinu rozhodně nechci. V tom je jedna z myšlenek onoho dobrodružství. Je určené pro nerozhodné začátečníky, které by odradilo kde co. Třeba to, že se nedokáží ztotožnit s navrhovaným hrdinou. A taky jsem chtěl, aby se hráč sám mohl svobodně rozhodnout, jak ve hře vypadá, ba dokonce jestli bude muž, nebo žena.
Proto jsem přijal obyčejněji vypadající sklep, ale odmítl hlavního protagonistu jako středobod ilustrace.
Nezkusil by to ticho762 bez obličeje? Nejlépe z pohledu první osoby?
No, prý zkusí, ale jistý výsledkem si není.
Možná si jist nebyl, ale výsledek stál za to.
23. 5. 2019
To je ono! Úplně to dráždí otočit se na patě a vzít nohy na ramena, nebo aspoň zakřičet do tmy.
Poprosil jsem ticho762, aby to nahodil na výšku, protože to bude lépe odpovídat knižnímu formátu, kterého se obvykle u své tvorby držím.
A pak ty detaily. Detaily detaily detaily. Napsal jsem mu jich fakt hodně. Ony to byly vlastně jenom takové nápady, co všechno by tam mohlo být, ale obecně to spadalo do mé záliby v detailech.
Zas abyste mě neměli za magora. Nejde mi o to, aby na obraze nebylo prázdné místo. Naopak, prázdnota má sílu. Ale potřebuju, aby na obrazech, na které se čtenář bude dívat vícekrát, bylo pořád co objevovat. Aby se moc rychle neokoukaly. Aby to bylo jako film, který shlédnete, dáte si od něj pauzu, znovu se na něj podíváte a... "Hele, ty oči tam byly už na začátku! Ty jo on vlastně říkal! Sakra ten konec se může vykládat různě co?"
Tohle potřebuju, vícevrstvý obsah.
A proto jsem sepsal ticho762 tolik nápadů na detaily, až mu z toho šla hlava kolem a opatrně se ptal "Tohle všechno tam chceš?". Všechno jsem nechtěl, ale něco rozhodně.
ticho762 to nakonec vzal od podlahy a vlastně přidal do obrazu všechno, co jsem mu napsal. A ještě obraz "nahodil", jak on říká. Tedy překreslil ho do "čučivější" podoby:
27. 5. 2019
To je, co!?
Hra se světlem, s prostorem, s předměty... Kam se podíváte, tam něco je. Něco, co do sklepa patří a přitom je to různorodé. Vybělená býčí lebka na okrasu, pernatá zvěř k uzrání, nedojezená ryba na potom, sudy dřevěné i hliněné, velikánský brus, oči...
Tohle je něco pro mě. Podívám se na obraz a napadají mě akce. Co bych snědl? Do čeho bych se chtěl podívat nejdřív? Kam bych měl posvítit radši hned?
Byla to voda na můj mlýn a jediné, co jsem na tom potřeboval měnit, byly, samozřejmě, detaily:
- Krysa na třetím schodu byla celá taková pěkňoučká, ale nějak moc ochočená. Že by byla krátkozraká? Krysa v příběhu figuruje, ale takhle odhalená mě hodně rušila. Obyčejné zvíře by se takhle nechovalo a pokud je neobyčejné, tak by svou zvláštnost odhalovalo příliš brzy. Museli jsme jí někam schovat.
- Některé předměty na schodech byly zvláštně nakloněné, nebo deformované. Nůž s máslem se tvářily, že nesouhlasí s náklonem prvního shodu, sud na druhém shodu se tvářil, že neunese váhu pekáče o něj opřeného, vajíčka hrozila, že se skulí dolů.
Poprosil jsem ticho762 o úpravy.
Ticho762 odepsal, že s něčím mám pravdu a s něčím, zejména úhlem předmětů, už tolik ne. To je paráda, když si druhá strana dokáže stát za svým a ví proč.
28. 5. 2019
(prostor ve sklepě)
Hodili jsme o tom řeč, našli konsenzus a těšil jsem se na úpravy.
29. 5. 2019
Opět bylo znát, že ticho762 se už nějaký ten pátek kreslením živí a kamarádí se s výdobytky elektronického věku. Žádné ruční překreslování, ale úpravy vrstev v grafickém editoru.
Ticho762 ztlumil jas, odsunul krysu, opravil pochroumaný sud, ořízl prkýnko s máslem, aby na něj více platily zákony fyziky.
Začínal jsem být s výsledkem spokojený.
Jen dvě poslední drobnosti zbývaly. Koš s vejci na mě stále působil dojmem, že se za chvíli skulí dozadu a očka ve tmě zmizela. Potřeboval jsem je.
Ticho762 poslal finální úpravu.
30. 5. 2019
- originál ke stažení - Do sklepa - 10,1 MB
- vlastníkem ilustrace je Dračí odkaz, sdílejte pod licencí Creative commons - uveďte původ
Hotovo, padla. Obálka k malému dobrodružství ve sklepě byla na světě.
I spolupráce na větší kresbě šlapala s ticho762 jako hodinky a přestože to už nějakou práci dalo, tak nepolevil ani před cílovou čárou. Popravdě jsem na začátku ani nedoufal, že výsledek bude pro mě tak opravdový.
Zbývala poslední veliká věc a to ta největší. Obálka k Dračímu odkazu.
Obálka pro Dračí odkaz
Spolupráce s ticho762 probíhala bez zádrhelů. Dokázal jak zhmotňovat mé představy, tak se i ozvat, když jsem chtěl blbost.
Největší zkouška našeho vztahu ale měla teprve přijít.
Už delší dobu jsem věděl, jaký pocit chci, aby z mé práce na nových, menších pravidlech sálal. Střízlivý, až přízemní, špinavý a jen lehce tajemný, s ďáblem skrytým v přirozených, ale nečekaných detailech.
A to samé jsem chtěl jak po názvu takové hry, tak i po její obálce.
Původně jsem samozřejmě chtěl Dračí doupě plus 2, ale čím více jsem se nořil do detailů původních plusek, tím více jsem věděl, že to není moje cesta.
Potřeboval jsem pravidla, která mi dají ve hře kořeny a křídla, nikoli logaritmickou křivku a tunu tabulek. Zároveň jsem potřeboval odkazovat na své dlouholeté zážitky se všemožnými verzemi a klony Dračího doupěte, k tomu na svou nechuť k příliš epickým Dungeon and dragons a ještě trochu na mou potřebu obyčejnosti.
Převracel jsem v hlavě, pak na jazyku a pak i na klávesnici různé názvy. Až nám nakonec po několika týdnech vykrystalizovalo jméno Dračí odkaz.
V názvu Dračí odkaz byla špetka nostalgie, pachuť přízemnosti, náznak časů dávno minulých i příslib tajemství.
Fajn, a teď tu obálku, poručil jsem si. Pěkně nesourodou partu dobrodruhů, v nichž si každý divák dokáže vybrat své alter ego.
Tři návrhy
Ticho762 na sebe nenechal dlouho čekat
16. 5. 2019
První návrh - "Při výstupu"
Druhý návrh - "V průsmyku"
Třetí návrh - "V říční zákrutě"
U všech třech návrhů scény si můžete všimnout dvou dominant. Stočeného draka na obloze a kamenného artefaktu z dob minulých.
Stočený drak na místě slunce byl můj požadavek. Hledal jsem tímhle způsobem logo pro Dračí odkaz a snažil jsem se k tomu zneužít legendu z jednoho mého světa - že slunce je vlastně zárodek draka.
Kamenný artefakt, ať už ulomená obří hlava, milníky s obličeji (či snad to jsou náhrobky?) nebo topící se obří socha v záhybu řeky, to všechno je osobní iniciativa ticho762. On má tyhle napůl zaváté stopy padlých civilizací k smrti rád.
Počkal jsem několik dní, až se ve mě odplaví rychlokvašné pocity a zůstanou dlouhodobé. Sotva přišel správný čas, spustil jsem na ticho762 lavinu své digitální výmluvnosti a začali jsme řešit jednotlivé části výjevů.
Shoda
První, na čem jsme se shodli, byla okatost rádoby loga s dračím zárodkem na obloze. Na logo to bylo příliš složité, zároveň jednoznačné a zároveň se to nehodilo na obálku obecných pravidel.
Kdybychom logo zjednodušili, aby více provokovalo fantazii a dávalo jenom tušit, tak by to snad šlo použít, ale ne na tuhle obálku. Zárodek draka měl zůstat jako skrytá hnací síla jednoho smyšleného světa. Na pravidlech pro kterýkoliv svět neměl co dělat. Škrtli jsme ho.
Druhé, na čem jsme našli shodu, byť to už nebylo až tak jednohlasné, byla stopa dávných časů. Všechny tři návrhy artefaktů se mi líbily, ale já potřeboval odkaz na draka. Z oblohy jsme ho smetli, měl proto zůstat alespoň na zemi. Dohodl jsem se proto s ticho762, že artefakt překreslí na vytesanou, napůl zavátou dračí hlavu.
Zbývalo už jenom vybrat si jednu ze tří scenérií. Po krátkém váhání jsem zvolil výstup do vrchu a to z prostého důvodu - připomínalo mi to čundr v české kotlině. Ne, vážně, bylo to pro mě nejpřirozenější, hřejivě známé a přitom stále dobrodružné. Přesně to jsem potřeboval.
Prostředí bylo vybrané, hlavní dominanta taky, mohl jsem se začít těšit na "nahozenou" verzi.
Hledači pokladů
K vybrané scéně jsem pro ticho762 i pro sebe sama sepsal okamžiky jednoho z dobrodruhů:
Celý jeho život byl závod s časem. Vždycky byl všude o kousek dřív než ostatní, rozhodoval se dříve než ostatní, utíkal dříve než ostatní a to ho drželo při životě. Jenže celý život běžet, to nejde vydržet věčně. Začínal z toho být unavený. Chtěl se už konečně zastavit a vydechnout si. Chtěl zažít ten pocit, že když nic neudělá, tak se nic nestane. Chtěl se už na stará kolena usadit.
Proto vzal zavděk dělat průvodce zelenáčům, kteří mu slíbili podíl na kořisti. Dost velký na to, aby po něm už nemusel nikam. Už nikdy.
A tak tu stál. Před monumentem, na který byl čas krátký. Před sochařským dílem, které na něj čekalo a nikam nespěchalo. Kdyby přišel až zítra, za rok, za sto let, pořád by tu odpočívala ještěří hlava, s víčky přivřenými, hubou zavřenou a lišejníkem v každém záhybu. Připadal si jako vyjukaný mladík, nejistý v nové situaci, tváří v tvář vysněnému cíli. Zastavenému času. Byl to zvláštní, neznámý a hřejivý pocit zároveň. Byl to strach z neznáma, bezohledně vrostlý to touhy a očekávání.
"V pořádku?" Ozval se za ním hlas na oko starostlivý, v jádru podezřívavý, "trochu se chvěješ."
Rychle si promnul obličej, "to víš, už nejsem nejmladší", odvětil co nejklidněji. A s tím vytasil teatrálně meč. Sázel na to, že zelenáči při tomhle gestu padnou na zadek. Pak už se jen letmo na své svěřence usmál a vykročil k nepřátelským kopřivám. Neměl čas se vybavovat, musel stihnout své klidné stáří.
A ticho762 se do toho opřel.
10. 6. 2019
Bylo v tom to, co jsem chtěl a ještě líp a bylo v tom to, co jsem chtěl, ale hůř.
Takhle v barvě už bylo hodně znát, že kresba nevyzývá k akci, ale pouze pozoruje družiníky zpovzdálí. Přesně jak vnitřně potřebuju, v pořádku.
Ticho762 přidal mulu, hadry mladíkovi a zbraně veteránovi, vidle, mapu, tlumoky, čapky, vousy, vlasy i pleše... nádhera!
Na dominantě obrazu, vytesané dračí hlavě, mě něco rušilo. Jako kdyby to byla nějaká zvětšenina, namísto pokusu o podobiznu. Čím to? Po chvíli mi to docvaklo - to ty obrovské šupiny. Kdyby byl takhle veliký nějaký tvor, určitě by jich měl mnohem víc a menších.
Na obloze jsme pak zkusili s ticho762 nahradit původní dračí zárodek za něco méně okatého. Napadl nás náznak dračího oka, které považuji za takový univerzální symbol čehokoliv kolem "dračáku". Ale vyšlo nám z toho oko Saurona a ještě k tomu to opět nabourávalo tu prostou možnost zasadit výjev s dobrodruhy do jakéhokoliv světa. Prostě to bylo příliš svazující.
A potom detaily. Detaily detaily detaily. Chtěl jsem různé boty, někoho s batohem, střelnou zbraň, hory v pozadí...
Ticho762 nelenil a po dvou týdnech poslal úpravy.
27. 6. 2019
Jinoch přišel o boty, chlapík s vidlemi dostal sandále, dračí bysta jemnější šupiny, všichni cestovatelé detailů až oči přecházely, v pozadí horské štíty evokovaly dálku a protivně výrazné oko na obloze zakryl mrak.
Začínalo to vypadat k světu a já se začal s obálkou chlubit. A začaly přicházet první reakce z mého okolí.
První reakce na obálku
Současným stavem obálky jsem se pochlubil jak mezi svými družiníky, tak i na Discordu drdplus.info a krom "hmm, pěkné" jsem dostal i dvě opakující se reakce:
- Kamenná dračí hlava je tak dominantní a tak reálná, že hodně strhává pozornost. A hlavně polovina diváků nepoznala, že jde o sochu, nýbrž měli dojem, že poutníci jsou tupci, co si nevšimli nebezpečí a tudíž si o celém obrázku myslí, že je na hlavu, když se je snaží přesvědčit, že je taková scéna v pořádku.
- Jo, hlavní dominanta ilustrace je dominantní až moc. A navíc miluju náznaky, které dráždí fantazii a způsobují, že se diváci nemůžou v představách shodnout - to ale neplatí o téhle soše, která měla evokovat lidovou tvorbu minulých staletí (takže by měla být trochu naivní, trochu nedokončená, trochu ošoupaná od návštěvníků, trochu obrostlá mechem a tak). Na tom budeme muset ještě zapracovat.
- Poutníci vypadají na hrdinskou fantasy nějak hodně obyčejně.
- To je přesně to, co potřebuji a co bude prorůstat celým Dračím odkazem, takže tohle se nám s ticho762 povedlo na jedničku a je to v pořádku.
A v tomhle stavu jsme se na obálce zasekli.
Pauza od obálky
Minulé léto bylo pro mě finálním přerodem z původní představy "Dělám pokračování Dračího doupěte plus" na "Inspiruju se Dračím doupětem plus, ale musím jít o dost jednodušší cestou", z čehož nakonec vznikl myšlenkový směr Dračího odkazu.
A taky jsem měl pocit, že ticho762 přetěžuju, že dupu po detailech tak moc, až mu nezbývá prostor na radost z nespoutané tvorby, takže jsem chtěl pro nás pro oba chvíli pauzu.
A k tomu jsem už tou dobou dost pracoval na Gameconu (znáte to, nové koště dobře mete), což vyvrcholilo oným osudným velkým úkolem na importu aktivit, což v kombinaci s mou i Sirienovou nechutí k nedokonalostem, k tomu s náročností mé placené práce za časů koronaviru, k tomu koronavirus samotný a psychická zátěž s prací z domova i strachem z neznámého, tohle všechno způsobilo, že jsem doslova padnul na kolena a rozhodně mi nezbývala energie na vlastní iniciativy.
Teď už se zase blízká na lepší časy a práci na obálce obnovujeme.
Obálka je zatím naše nejobtížnější společná tvorba a postupujeme vpřed jen malými, opatrnými kroky. Mírou svých požadavků už citelně dusím uměleckého ducha, kterého v sobě ticho762 má a našlapuji proto opatrně, jako na přetížené lávce. Je to pro mě velká zkušenost.
Ještě něco na blog
Zatímco naše spolupráce na obálce usnula, v malých kresbách k na blog jsme pokračovali dál. A jak jsme se vzájemně stále více poznávali, tak i klesal počet slovních výměn, než jsem dosáhl spokojenosti. Několik posledních kreseb jsem dokonce vzal na první dobrou.
Posuďte sami:
- ke článku Únava jako...
(paralympijský dobrodruh)
- ke článku Technický milník - bez chyby
(fešák bez chybičky)
- ke článku Zasloužilý sebemrskač
(sebemrskač s nuceným úsměvem)
- k tomuto článku Ilustrátoři - pohodář ticho762 (opičák čmárající skřeta)
- k příštímu článku Ilustrátoři - úderník Dan Hamerník (skřet obtiskávající sám seme)
Jen jednou jedinkrát se mi rozezvučel alarm a to když se sebemrskající skřet sledoval v podezřele přesně orámovaném zrcadle. Takhle dobře, že by lícovaly kosti? Raději jsme přešli na veliký střep.
Jinak tyhle malé kresby lítaly ráz na ráz, ticho762 se s nimi moc nemazal a přesto mají co říct. Prostě talent.
A to je z naší spolupráce zatím všechno.
Závěrem
ticho762 je nakažlivě pozitivní (sakra, to se v dnešní době říkat nesmí... no prostě s úsměvem až za roh) a spolupráce s ním je veselá až rozjásaná.
Naučil mě, že návrh je v tvorbě sakra důležitý a že i do malého prostoru se pohodlně vejde silná scéna.
Ze všech kreseb, které jsem od něj potřeboval, jsme zatím nedokončili jen tu nejrozsáhlejší, u které jsme si museli dát pauzu. Ale to už se u velkých projektů stává. Však není všem dnům konec.
Všechny dokončené kresby mají v sobě jiskru a opravdovost a jsem rád za každou, že vznikla.
Děkuji ticho762 za náboj, který nám propůjčil a těším se na další kresby!
Ke stažení
vlastníkem ilustrací je Dračí odkaz, sdílejte pod licencí Creative commons - uveďte původ
-
První dobrodružství - Do sklepa - 2 480 px × 3 508 px, 10,1 MB
-
Odlétající sčot - Loučíme se s počítadly - 300 px × 300 px, 138 kB
-
Paralympijský dobrodruh - Únava jako... - 300 px × 300 px, 160 kB
-
Sešívaný fešák bez chybičky - Technický milník - bez chyby - 300 px × 300 px, 150 kB
-
sebemrskající skřet před zrcadlem - Zasloužilý sebemrskač - 300 px × 300 px, 140 kB
-
opičák čmárající skřetí postavičku - Ilustrátoři - pohodář ticho762 - 2000 px × 1000 px, 2,57 MB
- jo to je k tomuhle článku
-
skřet obtisknuvší sebe sama - Ilustrátoři - úderník Dan Hamerník - 1000 px × 1000 px, 439 kB
- a tohle je k příštímu
Epilog
(s odkazem na obálku pro Dračí odkaz).
Stál a zhluboka dýchal. Nasával atmosféru toho místa. V prohřátém vzduchu letního dne cítil heřmánek, mateřídoušku, sluncem rozpálený svor i vzdálený pach, který nebyl s to nikam zařadit. A ještě něco. Mystickou sílu tohoto místa, kterou obří socha spíše narušovala, než aby ji podtrhla. Nepříjemně ho lechtalo na zátylku, jak se snažil svůj pocit zaškatulkovat. Cítí snad silnou událost dávnověku? Míří sem vlákna budoucích? Nebo se tu sbíhají duše před Posledním pochodem? Skrývá se zde jakási mocnost? Nebo tu vyvěrá víra prostých obyvatel?
Nemohl se soustředit, slepé oči ještěří hlavy mu stále strhávaly pozornost. Silně se mu chtělo jim odseknout něco neslušného. A být tam sám, asi by hlasitě zavzpomínal na nepovedená léta v přístavním skladu.
Zavřel oči a začal se pomalu otáčet, nohama přešlapoval jako holub na střeše, celým tělem, celou duší se snažil napojit na ten zvláštní pocit. Jako by se tu setkávalo všechno. Křehká síla zrození, zuřivá moc života, klidná energie odcházení, vzdálený chlad věků i palčivost zřídel. Proč zrovna tady? Copak není na světě tajuplnějších míst, kde by se taková zvláštnost vyjímala samozřejměji?
Cítil, jak se v něm spojují nitky poznání, jak se v něm spřádá pocit, kterému stačí už jen kousek, aby tajemství tohoto místa přeskočilo z podvědomí do vědomí, aby odhalil... Sakra! Nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. Těch slepých očí. Kamkoli se natočil, jakkoli se nutil do soustředění, do klidu, pořád ho dráždil slepý zrak dračí sochy. Její pohled vnímal stejně neodbytně, jako síly vířící kolem.
Ano, to je ono, to je ono! Vír. Kde to jenom slyšel? Kdyby se tak jenom mohl soustředit a nechat vzpomínky vyplavat na povrch. Kdyby... kdyby alespoň ten divný zápach neútočil na jeho smysly!
Stál, před sebou širý kraj, za sebou ještěří sochu, v hlavě vír myšlenek. V tom do něj cosi narazilo zezadu. Letmo a jaksi opatrně, jako když smrtka oťukává svého příštího zákazníka. Ovanul ho příšerný puch. Přímo do ucha mu cosi zasyčelo jakési "Hešsrčk". Cítil krůpěje potu, jak si hledají cestu mezi jeho obratli. Zvolna, jako ve snách se otočil, odhodlán přežít. Ale nic ho nemohlo připravit na pohled, který se mu naskytl.
Mladík, sotva dorostlý otcovým dřevákům, olizoval přímo před jeho obličejem z ušmudlaného plátna rozbředlý, přezrálý sýr. Jeho puch musel co chvíli přivábit pramatku všech much. Jen co dojedl, hlasitě si říhl, vytáhl z mošny přídavek a tentokráte s prázdnou pusou opět nabízel, "Tak co, chceš ty syrečky? Za chvíli nebudou."
Poněkud kvapně odmítl.
Stál a zhluboka dýchal. Nasával atmosféru toho místa. V prohřátém vzduchu letního dne cítil heřmánek, mateřídoušku, sluncem rozpálený svor i blízký pach, který vycházel z úst jeho společníků. A ještě něco. Mystické síly, které se ve víru točily kolem. A slepý pohled, který ho nespouštěl z očí.
