Ilustrátoři: Kouzelník Philip Ward

Ilustrátoři: Kouzelník Philip Ward

Tvořme a sdílejme. Co jiného by lépe dokázalo, že jsme naživu?

Philip mlčel na začátku a mlčel na konci. A mezitím kreslil, krásně kreslil. A tenhle článek je hlavně o něm.

A co vy, cítíte se být naživu?

Autorem lidského mláděte na prahu hrdinství je Philip Ward. Díky Ti.

Do neznáma

Všechno je jednou poprvé.

Kdykoliv jsem četl nějaká pravidla, dobrodružství, příšery, tak jsem plesal nad doprovodnými obrázky, které mi usnadňovali představy.

Holt obrázek vydá za tisíc slov.

A proto jsem nejenom cítil (jak je u mě časté), ale i věděl (a to už je vzácnější), že ke své tvorbě taky potřebuju doprovodné ilustrace.
Jak pro čtenáře, tak i pro sebe jako autora, protože když můžu sledovat scénu očima, tak ji můžu pustit z hlavy, kochat se a hlavu použít na další práci.

O nápady jsem neměl nouzi, protože ať už jsem přemýšlel nad pravidly, nad dobrodružstvím, či nad příšerami, vždycky mi v hlavě tanuly obrazy.
Jen sehnat ilustrátora, který by je zvěčnil.

Jenomže... jak s takovým ilustrátorem mluvit? Přeci jenom každá profese má svá specifika a stejný mateřský jazyk neznamená automaticky pochopení.

A hlavně, kde takového ilustrátora vzít?

Zjevení Philipa

Mluviti stříbro, mlčeti zlato, kresliti cokoli.

Ke konci roku 2018 jsem proto na naší facebookové stránce zmínil, že sháním ilustrátora. Tou dobou tam bylo tak dvě stě sledujících, takže jsem nečekal žádné terno. No, padnul jeden komentář, lákající kohosi zvenčí, který zůstal bez odezvy a pak bylo ticho. Já mám ticho rád, ale co je moc, to je moc.

A pak přišel email. Že prý nějaký Philip Ward a že ilustrace studuje a že mi posílá ukázky své práce.

Tak Philip, hmm? A Ward? Jméno jak pro strážce zákona, řekl jsem si. A to bylo poprvé, co jsem si zapamatoval něčí jméno hned napoprvé. A zatím naposled.

Philip poslal krezby převážně tuší, některé neumělé až dětské, jiné střapatě komiksové a promyšleně prosté, jiné vyzrálé a přitom steampunkové... byla to pestrá směsice stylů, jenom si vybrat!

Odpověděl jsem mu obratem a jak je mým zvykem, tak jsem se mu ke každé ilustraci rozepsal tak, že by to vydalo za článek do učitelských novin. A rovnou jsem mu přidal i první zadání. Opět mým upovídaným stylem.

(nebojte, čím dál budete číst, tím bude ubývat textu a přibývat obrázků)

Zadání prvé: Strach má velké oči

13. 12. 2018

Nastíníme Ti v krátkosti příběh, schválně jestli Tě napadne scéna, kterou bys chtěl namalovat.

Puberta ti teprve klepe na tělo, na kterém dosud není poznat, ke kterému pohlaví patříš, a jakožto mladičký chráněnec zavalitého hostinského máš mnohá privilegia, ale také povinnosti a nepřátele. Strýčkovi, jak hostinskému říkáš, vypomáháš tu v kuchyni s cibulí, tu v sadu s hnojením, tu v lese s nakládkou otepí, tu na trhu při hledání zdravých kurů a za odměnu můžeš spát v podkroví, sem tam olíznout smetanu ve spíži a jíst, co je zrovna na peci. Jen se nesmíš ptát na svůj původ, ani strkat do jídla šváby věčně roztoužené služebné Anně, která tě nesnáší, ponižuje, úkoluje, okřikuje, ale jen když není hostinský v dohledu.

A tak se stane, že hostinský jde ke starostovi vyřizovat detaily ohledně veselky starostova jediného syna a Anna dostane za úkol starat se o těch pár hostí, co je k poledni vítr přivane. A v kuchyni dojdou brambory, nejspíš.
Nevíš, jak se to Anna dozvěděla, možná to jen tuší, možná je to náhoda, ale poslala tě do sklepa. Do té černé díry, kde ve svitu skomírajícího knotu tvé oči tvrdí, že vidíš podlahu, ale tvá hlava vidí bezednou propast, kde tvé uši tvrdí, že slyšíš pískot myší, tvá hlava ale slyší pískání používaného skřipce, kde tvůj nos tvrdí, že cítí plíseň a hlínu, ale tvá hlava cítí hnilobu a strach. Tvůj strach.

Stojíš na schodech, ve zpocené ruce žmouláš ucho kahanu a přemáháš třas vlastního těla, aby si snad Anna tvého děsu nevšimla a nezařadila sklep do svého seznamu mučících nástrojů. Je čas udělat krok do tmy. Za sebou máš historii, kterou zná jen málokdo, ne však ty, v sobě máš strach, o němž víš jen ty a nikdo jiný a před sebou budoucnost, kterou nezná nikdo.

Jen jedno je jisté, že jedinec, který právě vchází do útrob sklepa, nebude ten samý, který z něj vyjde ven. Ať už s bramborami, nebo bez nich.


A zase bylo ticho. Napsal jsem Philipovi ve čtvrtek třináctého prosince 2018. Nastal pátek, přešel víkend, přešel další týden, Vánoce byly za dveřmi a Philip nic. Tak jsem ho opatrně pošťouchnul s odkazem na Michaela Petruse a jeho rady, jak si najít svůj kreslířský styl.

Philip mi poděkoval a popřál hezké svátky. Takže na živu byl, aspoň jedna pozitivní zpráva. Ale o kresbách ani ň.

Tak asi ahoj?

Uplynuly Vánoce, odvál leden, odtál únor, odhopkal březen, odrostl duben, květen začal tahat ze stromů květy jeden za druhým jak kouzelník králíky a Philip nic. Odpískal jsem to.

Tou dobou jsem už čile komunikoval s ticho762 (který kdysi pro kamaráda stvořil dva neznámé hrdiny, jen tak pro radost), zkoušel jsem to i s Ondřejem Hrdinou (kreslířem Dračí hlídky), takže jsem si řekl, že je čas, abych naší ne-spolupráci řádně ukončil. Poslal jsem mu poslední mail s hrubým nástřelem cen ostatních kreslířů, aby měl představu pro své ilustrátorské budoucno a pustil jsem ho z hlavy.

Odpověděl ještě týž den, poprvé svým osobitým zdrcnutě šroubovaným slohem, že už něco nakreslil.

Překvapil chlapec.

Philipův první nástřel

Philip poslal jednoduchou skicu čtyř návrhů v jednom

Philipova prvni skica

a ať si prý vyberu styl.

Na první pokus to není špatné, říkal jsem si.

Philip chtěl v práci pokračovat, ale vymínil si důraznější zadání s jasným datem, do kdy má práci odevzdat. Že by se mu lépe pracovalo pod tlakem?

Důraznější zadání

Dodej nám do 31. července tři obrázky

Philip dostal dva měsíce na to, aby nakreslil třikrát tolik obsahu, než kolik stvořil dosud za půl roku. No, uvidíme.

Vidíme

A Philip slovo dodržel. 26. 7. 2019, pět dní před vypršením lhůty, poslal, co jsme chtěli a ještě přidal návdavek.

Šenkýř přijímá zálohu za veselku

Šenkýř přijímá zálohu za veselku

Šenkýř spěchá na schůzku se starostou

Šenkýř spěchá na schůzku se starostou

Narváno v šenku

Narváno v šenku

Služebná Anna nestíhá kuchyň a hosty dohromady

Služebná Anna nestíhá kuchyň a hosty dohromady

Prcek se dívá do hlubin sklepení

Prcek se dívá do hlubin sklepení

Prcek se odhodlává vstoupit do sklepa

Prcek se odhodlává vstoupit do sklepa

Strach má velké oči

Strach má velké oči


Musím uznat, že ty černobílé kresby, Philipův cit pro detail i schopnost zjednodušovat na mě působí silně a rezonují s mým cítěním.

Ze všech těchto kreseb jsem nakonec vybral Šenkýř spěchá na schůzku, Narváno v šenku a Služka nestíhá dohromady hosty a kuchyň.
Tyto kresby jsem od Philipa odkoupil a můžete je kdykoli použít na cokoli v rámci licence Creative commons 4.0 - uveďte původ (napište, odkud to máte, jinak si s tím dělejte, co uznáte za vhodné, klidně to hoďte na tričko a prodávejte se ziskem - ale cokoliv se stane, jde to na vaše triko).

Dalším, pro mě přirozeným krokem, bylo nabídnout Philipovi práci na bestiáři. Konkrétně na třech tvorech, kteří si již delší dobu žijí svým životem v mé hlavě.

Možná to bylo proti Philipově prosbě, ať se ho snažím úkolovovat kresbami obsahově spíše pro děti. Už tehdy mi naznačoval, že má velmi citlivou duši a některé scény prostě tvořit odmítá.
Přijde mi, že Philip kreslí jako já píšu (když se daří) - že si nesedne k papíru a nezačne intelektem sestavovat jednotlivé díly, ale že vstoupí do scény, prožije ji a až potom nechá své tělo, aby zachytilo vzpomínku kresbou.

No, stalo se. Philipovi jsem nabídl práci na bestiáři.

Zadání druhé: Bestiář

16. 8. 2019

...posílám několikero textů k připravovaným tvorům a nestvůrám. Schválně u nich neuvádím více detailů, aby sis o nich vytvořil představu hlavně pocitovou.
Dokázal bys už teď podle těchto textů nakreslit své představy?

Brutopýr

"Kráčíš-li letní krajinou za šera, v ruce plápolající pochodeň, s vlastním stínem poskakujícím okolo tvých nohou, zvedni občas zrak. Nelétají kol tebe netopýři? Není jich příliš? Nekrouží okolo, místo aby kmitali za hmyzem?
Měj se na pozoru, poutníče! Světlo za noci dráždí místní létavce a byť tě venku nechají být, tak v jejich příbytku by ses milosti už nedočkal. Brání své mladé, svoji střechu nad hlavou a světlo je pro ně hrozba. A ze strachu dokáží i zvířata dělat hrozné věci."

Želvorec

Hladinu jen hravě a s něhou čeřil vánek, loďka do té klidné hladiny dnes nepatřila. Ale převozník se nebál. Znal místní jezero, znal jeho strážce a věděl, že matky jsou zuřivé, jen když jsou děti v ohrožení. Věděl, kde má letos vejce, tušil, kolik hamižných bláznů leží na dně, ale některé věci je lepší nechat být. Byl už starý a chtěl klid, v tomhle si s jezerní hladinou skvěle rozuměli.
Pod kýlem se mihl stín, loďka se lehce rozhoupala a převozník se usmál. Strážce ho pozdravil, všechno bylo v pořádku.

Houbeles

Sluníčko hřálo v zátylku, půlnoční strana ještě nestihla ztrácet barvu a k Malému oslovi to byl už jenom kousíček. Úplně cítil sůl špekových knedlíků na vrchu jazyka, pomlaskával si v představě bezinkové limonády, jen lehce prokvašené a v uších mu hrála trubadúrova "Ani má, ani tvá". To bylo krásně na světě.

Odložil opratě, však Lysna znala cestu. Spokojeně se na kozlíku zavrtěl. Cosi zavrzalo. Znejistěl a znovu se zavrtěl. Opět cosi zavrzalo, ba dokonce zapraskalo. Stoupl si na podlážce a zaskákal. Praskot se znásobil, hnědka vyrazila poplašeně vpřed a vozka se skulil vzad. Sotva však dechu nabral, rána a zas letěl, tentokráte za hnědkou, následován lesklým antracitem z nákladu.

Oddychoval s obtížemi, černý od uhelného mouru, se zády jak povříslo nalámanými, ale živ a, prohmatával se, zdá se že zdráv.
Se směsicí obav a odporu okopával prošlapanou botou zdatnou sosnu, která mu přepůlila vůz. Střed stromu se drolil jako droždí. Ještě jednou a řádně kmen nakopl a sotva nohu vyprostil, odplivl si a poděkoval svému patronu, že ušetřil jeho i koně. A vlastně i náklad. Takové štěstí! Nadechl se, co mu pochroumaná záda dovolila, potlačil silný houbovitý zápach a radoval se ze života. To bylo krásně na světě.

Philip odpověděl, že představu má a že se do práce pustí. Paráda!

Vypuštěné stvůry a nestvůry

Philipovi se první nástřel těchto příšer trochu protáhl, nakonec ho poslal až po dvou měsících.

10. 10. 2019

První skica brutopýra, želvorce a houbelesu

Celkově se mi hodně zamlouval dokumentární styl kreseb - jako kdyby si je do notýsku zakreslil badatel na svých objevitelských cestách.

Naprosto bezchybný mi přišel chorošovitý houbeles (jo, jsem ulítlej na obyčejnosti).

Želvorec byl pro mě zajímavý, ale silně mimo mé představy. Poprosil jsem proto Philipa o další úpravy, po kterých bude více želvovitý a s ocasem zakončeným takřka povinným kostěným palcátem (o výrůstku ve tvaru "palcátu" jsem Philipovi popravdě zapomněl říct, moje blbost).

Brutopýr byl krásně rozkreslený do detailu, ale s hlavou tak velkou a zubatou, že bych ho spíše považoval za příbuzného piraně, než jediného létajícího savce. I tady jsem Philipa poprosil, zda by utáhl kohouty komiksovosti a přiklonil se více k obyčejnosti.

Philip slíbil, že oba tvory učeše.

Učesané stvůry a nestvůry

A Philip slib splnil. Už po dvou týdnech poslal upravené kresby želvorce i brutopýra.

23. 10. 2019

První úprava brutopýra a želvorce

Nemůžu si pomoct, ale tohle byl obrovský skok dopředu. Jako kdyby to Philip nakreslil až po dalších třech letech zkušeností.

Želvorec v pohybu byl úchvatný a prasečí rypák brutopýra, včetně těch jeho jehel v hubě, byl nezapomenutelný. Nádhera!

Přesto, jaksi, to pořád nebylo ono. Byly to kresby vhodné na pokračování bestiáře. Pro jeho pokročilejší, monstróznější verzi.
Jenže já potřeboval nějaký uvěřitelnější, střízlivější začátek. Něco, co neodradí úplné RPG začátečníky, kteří už zároveň ztratili svou mladickou naivitu a je jim zatěžko dovolit své hlavě, že by něco takového mohlo existovat. A jak u hráčů vykvete nedůvěra, tak už není cesty zpět a celý myšlenkový svět, ten jediný vesmír, ve kterém můžou vyprávěcí hry existovat, se uzamkne.

Poprosil jsem Philipa o další kolečko úprav. Jak u želvorce, kterému stále chyběl onen palcát (přestože mu evoluce, totiž Philip, do vínku už jeho základ dal), tak i u brutopýra, který vypadal příliš bruto.

Popravdě jsem se už začínal obávat, že tím Philipa zapudím, protože sám mám potíže zkousnout, když je velký kus mé práce odmítnut a musím to samé dělat znovu.

Mé obavy byly liché.

Od čumáku po ocas

Pouhý týden uplynul a Philip poslal další várku úprav. Ta tam byla rozmáchlá dynamičnost a na místo ní jsem uviděl tvory, které bych klidně čekal na Galapágách. Až mi té rázné změny bylo trochu líto. Ale co jsem chtěl, to jsem začínal dostávat.

29. 10. 2019

Druhá úprava brutopýra a želvorce

Ale pořád ještě jsem nebyl spokojený.
Zřejmě tím, jak se Philip snažil zavděčit mým představám, tak se vzdaloval od lehkosti přirozené tvorby. Nepozdával se mi až příliš okatě palcátovitý ocas, kterému nyní chyběla samozřejmost. A podobně se mi u brutopýra nezdál ten nosní štít, ta plachta, kterou před sebou rozvinul.
Oboje jako by bylo těm tvorům vnuceno. Asi už jsem bral Philipovy představy příliš zkrátka.

Přesto jsem ho poprosil o další kolečko úprav. Tentokráte cíleně brutopýrova nosu a želvorcova ocasu.

A Philip to nevzdal.

Od ocas po čumák

Na další úpravy jsem si musel počkat měsíc. A tentokrát Philip stvořil něco na půl cesty. Kompromis, se kterým už jsem dokázal být spokojený.

25. 11. 2019

Třetí úprava brutopýra a želvorce

Základní vzhled příšer byl daný, mohli jsme přejít ke konkrétním výjevům z jejich života.

Nastal čas na bestiální finále.

Pozor, želvorec!

Philip jako prvního zasadil do výjevu želvorce.

Želvorec

Celou scénu vymyslel Philip a já si tak mohl užít ryzí divácké opojení. Pěkné!

Ale jsem rád, že Philip to nepilovat hned na první pokus k dokonalosti. Možná už mu začínalo být jasné, že snaha kreslíře nebývá přímo úměrná spokojenosti zadavatele.
Uspořádáním byla kresba velmi dobrá, líbilo se mi, že želvorec je tam jako hlavní aktér ve svém živlu. Nepozdávala se mi však celková ponurost ilustrace. K tomu jsem si kroutil krk, jak jsem se snažil nastavit hlavu podle úhlu tonoucího nešťastníka. A nezúčastněné rybičky mě rušili tím, že se vůbec nevzrušovaly.

Opět jsem se začínal bát, že mě Philip pošle do háje, protože to byla další "skartovaná" práce.

To jsem ještě netušil, že je to běžná praxe. Prostě návrh, návrh, návrh a až potom finále.

Philip se však odradit nenechal.

Dokonalý želvorec

Druhé Vánoce s Philipem propluly okolo, Philip se omluvil, že trpí pod náporem zkoušek a ať počkám.

V pohodě, počkám.

A pak to přišlo.

27. 2. 2020

Dokonalý želvorec

Omlouvám se za výrazivo, ale já si z toho kecnul na prdel. Philip opět nastartoval svůj talent se zapnutým sytičem a podobně jako to dokázal u druhého návrhu želvorce a brutopýra, tak i v poslední fázi samotného želvorce vyšvihl nádhernou kresbu.

Želvorec je opět středem dění, mohutný a živý, podrážděný a plavý. A detaily okolo jsou bohaté a přitom neruší. Skvělé!

Tak co, troufnete si přes jezero bez průvodce?

Následoval houbeles.

Ale houbeles

Během práce na finálí verzi želvorce, kterým jste se mohli pokochat výše, pracoval Philip i na zbývajících dvou příšerách.
A pro houbeles našel místo, ze kterého mě mrazí.

7. 1. 2020

Nebezpečný houbeles

Čekal jsem něco zničeného, přepůleného, rozdrceného. Philip mi však vytřel zrak a zvolil cestu napětí. Padne most? Všimne si vozka praskotu? Splaší se koně? Za jedinou kresbou vyčkává dramatický příběh. Možná se stane teď, možná později.
A ta nejistota je na tom úžasná.

Poprosil jsem Philipa už jenom o detaily, protože, inu, miluju detaily.
Hlavní poselství bylo v ilustraci skvěle zachyceno, ale po čase se okouká. Ale kdyby sem tam byl zvláštní lístek, cosi na kameni, něco v dálce, tak by obrázek dráždil fantazii a lákal do čtenářovy hlavy další nápady.

Philip přislíbil, že něco detailů přidá.

Ale ale, houbeles

A Philip detaily přidal.

27. 2. 2020

Nebezpečný houbeles s detaily

Všimli jste si? Koně mají různou barvu, vozka zestárnul a v puse žmoulá stéblo, za nově obrněným vozem kráčí voják, pod mostem číhá bandita, v říčce je žába se vzdouvajícím se voletem, na kameni kdosi zanechal značku, nad mostem se vznáší krkavcovitý pták, v pozadí se kochá krajinou medvěd, nad ním se nese hejno čehosi a dokonce je na obrázku i cvrček! Ale toho si najděte sami.
A dost možná je tam něco, co jsem dosud neobjevil.

Je to paráda!

Philip navíc celou scénu vymyslel tak, že houbeles si neroste ve špatně namořeném dřevu jen tak, ale že tam byl cíleně nasazen aktivisty, kterým není po chuti bytelná konstrukce mostu.
To by mě po pravdě nenapadlo, ale přesně o tom to je. Nastínil jsem tvora, Philip se ho ujal po svém a přidal vlastní nápad.
Jen tak dál.

Přesto jsem si dovolil po Philipovi chtít ještě jednu, drobnou, úpravu. Ten medvěd v pozadí už byl příliš. Kdyby utíkal, nebo jenom vykukoval, ale on si tam spokojeně zevluje pár kroků od vyčkávajícího bandity a pár koňských délek od koní, kteří šelmu srdnatě ignorují. Neslučovalo se to s mým cítěním uvěřitelnosti.

Poprosil jsem proto Philipa o drobnou změnu s medvědem.

Dokonalý houbeles

Philip vzal změnu zkrátka. Medvěda ani neposunul, ani neotočil, prostě ho vygumoval. Taky řešení. Při pohledu na šmouhu, kde ještě před nedávnem postával huňatý pán lesů, jsem si znovu uvědomil, že Philip to všechno kreslí poctivě v ruce. Žádná technologická udělátka. Klobouk dolů.

5. 3. 2020

Dokonalý houbeles

Nečekal jsem, že z přírodovědecké ilustrace rozmnožovací techniky choroše, kterou Philip celého houbelesa otevřel, vznikne tak dramatická, technologická scéna, ze které kdejakého statika poleje ledový pot.
Dobrá práce.

A co vy, jezdíte často kočárem? A cítíte se v něm pohodlně? A bezpečně?

Z příšer chyběl už jenom brutopýr.

Brutopýří hejno

Philip první návrh brutopýrů v jejich prostředí poslal zároveň s prvním návrhem houbelesu na mostě. Technika kresby byla podobná, ale pocity z obrazu sálaly úplně jiné.

7. 1. 2020

Brutopýří hejno

Fuj! Nechtěl bych dostat takovejma potvorama do ksichtu.

Philipovi se povedlo v obrazu zachytit primární, syrové, zvířecí nebezpečí. Žádné přemýšlení co by kdyby. Žádné následky už udeznělé situace. Ale intenzivní, ohrožující teď.

Krom silného okamžiku jsem také ocenil prostotu louče a jejího plamene. Je to přesně ten komiksový prvek, ta vyjadřovací schopnost jednoduchosti, kterou Philip tak dobře umí.
Podobně se Philipovi zdařily i zdánlivě prázdné oči nejvíce dotírajícího létavce, jejichž zornice zmizely v lesku plamenů. Nebo že by je vážně neměl?

Méně se mi už pozdávaly úhly ostatních brutopýrů, kteří vypadali trochu jako přes kopírák, rozesetí v nepřirozené vodorovnosti. Inu, zase ty detaily.

Poprosil jsem Philipa o úpravu brutopýrů v pozadí a o přidání dalších detailů v jeskynní prostoře. Ba i o úpravu opěvovaného plamene louče, který byl komiksový na můj vkus přeci jen moc a ve kterém mi scházely jiskry a pohyb.

Všude brutopýři

Philip opět překreslil celou ilustraci a já opět viděl, kolik práce ho mé požadavky stojí.

27. 2. 2020

Všude brutopýři

Povedlo se mu navodit silný pocit hloubky, kdy jeskyní chodba pokračuje kamsi do temné dály. Netopýří hejno skutečně působí jako hejno s jednotlivci míhajícími se prostorem. Do skrytu stalagmitu skryl příběh života dávno minulého. A menších detailů, které nelze objevit hned na poprvé, je tam více. Přesně to v ilustracích potřebuju.

Trochu se z toho, pravda, ztratila ta animální dravost, ale to je holt cena za to, že se Philip snažil uspokojit moje potřeby. Zřejmě to potlačilo jeho tvůrčí pocitovost.

Jedna věc mě ale na upravené verzi rušila a to zvláštní poměr velikostí jednotlivých brutopýrů. Zejména ten přeseknutý byl tam titěrný, že dvounohý opovážlivec měl buďto teleskopickou ruku, nebo byl brutopýr obzvláště malý.

Optal jsem se Philipa, zda to byl záměr.

O pár dní později zaslal lehce upravenou verzi.

Dokonalí brutopýři

5. 3. 2020

Dokonalí brutopýři

Rušivě malého brutopýřího nešťastníka Philip zvětšil jen lehce. Skoro bych si tipnul, že poprvé použil nějakou digitální techniku.

Ještě chvíli jsem se pral se svým pocitem, že je útočná scéna stále příliš daleko, ale pak se mi v hlavě ozvalo "cvak!" a já najednou viděl dominantu celé ilustrace, brutopýra, který ve své zoufalé povinnosti bránit hnízdiště pronikl kolem ledové čepele i horoucích plamenů a sápe se na narušitele. Vše ostatní se krčilo v nezřetelné dáli stejně tak, jak to nešťastný dobrodruh dozajista vnímal.

Tak co, najdete zrnko pravdy v povídačkách, že jeskynní komplex je prokletý a že jím projde jenom slepý?

Vdechování života brutopýrům bylo dokonáno.

Zmizení Philipa

Tak jak se Philip zjevil, zdvořilým emailem s nabídkou svých dovedností, tak i zmizel. Jednoho dne mi napsal, tím nejupřímnějším a nejzdrcnutějším způsobem, jaký jsem kdy viděl, že už nemůže být součástí "dračáku". Ani ho hrát, ani ho kreslit.
Jeho důvod je velmi osobní a já ho ctím.

Rmoutí mě to, ale jsem nadmíru rád, že jsem mohl s Philipem sdílet po ty dva roky naše představy o fantaskních světech.

Díky, Philipe!

Závěrem

Dva roky. Tak dlouho nám s Philipem vydržela spolupráce, během které Philip stvořil dvacet dva krásných ilustrací, z nichž tři obohatí malé dobrodružství a další tři bestiář.

Během té dlouhé doby jsem se učil, jak vyjádřit své myšlenky a pocity tak, aby je pochopil někdo z emailu a dokázal je přetavit ve vlastní pocity a nakonec i ve společnou ilustraci.
U Philipa jsem si všiml zlepšujícího se plánování času a velkého skoku od jednoduchých kreseb ke komplexním scénám.

Osobně si z toho odnáším, že kresby jsou jako jakákoliv jiná činnost. Aby vznikly ty dobré, tak je potřeba talent a spousta, spousta práce. A že je dobré nejdříve vytyčit cíl jednoduchými návrhy, než se pustíme do velkých výsledků.

Philipovi Wardovi děkuju za trpělivost, kterou s mými nekonečnými připomínkami měl a za úžasné kresby, které pro nás stvořil.

Ke stažení

vlastníkem ilustrací je Dračí odkaz, sdílejte pod licencí Creative commons - uveďte původ

Na vesnici

Na cestách

Epilog

Mozolnatými prsty svíral džbánek a lemtal jako ohař po honitbě. Vůkol postávali ostatní hosti, dychtiví senzace.

Dopil, bouchnul džbánkem o fortelný stůl, až šenkýřka nadskočila a pravil: "C...co jsem proved?"

Dav otočil hlavy, sledujíc z nenadání vykulený pohled vozky. Ve dveřích stál zárubněmi orámovaný strážce zákona, knír až k uším a mračivě zaduněl: "Vůz zabavujeme, to svinstvo je všude. Musíme to spálit." A na patě se otočil, ukazujíc do šenku kabátec ošoupaný od opěradla služební sesle.
Vozka zkoprněl a jen polohlasně hlesl "A náklad?" Strážný se ani neotočil, jen houkl přes rameno "Dřevo jako uhlí." A zmizel ve večerním šeru.

"Dřevo jako uhlí" špitl si jako ve snách vozka, "jsem žebrák", došlo mu. Pak se rozjasnil. Je živ? Je! Má kobylu v celku? Má! Tak půjde zas vartovat, jako zamlada. "Juch!" vískl náhle do šenku a s úsměvem se rozpovídal o svém dnešním dobrodružství. Tahle noc patřila jemu.


Dubové dřevo letitého vozu vzplálo ochotně a podivuhodně tiše. Odspodu byl plamen přiživován antracitem, odevšad popraškem houbelesových výtrusů. Ty jediné se občas pokusily o lehké zaprskání, jako by ospale nesouhlasily se svým koncem.

K temnoucímu nebi se líně vznášel dým, to magické spojení drobounkých zbytků páleného. Tak malých a lehkých, že některé zvedl horký vzduch dříve, než stihly shořet.

Byl to krásný, klidný večer. Jeden z těch, za kterých se život probouzí z dětských snů.