• 🙂
• 24. 4. 2019

Představy minulosti - Rozhodnutí

Tím se rozloučíme s historickými články o Představách minulosti, protože více jich ze stránek Altaru už nevymáčkneme.

Představy minulosti - Rozhodnutí

Před šestnácti lety měli původní autoři Dračího doupěte plus hotovo. Ovšem, po vlně testování, načítání zahraniční literatury a dalšího přemýšlení došli k tomu, že to ještě není ono, že to ještě potřebuje poladit.

Osobně jim tu situaci ani trochu nezávidím. Tolik let práce, zahrabaní ve svém díle až po uši... nevím jestli ještě dokázali vidět plody své práce s nadhledem. A jak zmizí nadhled, tak zmizí přirozený tok myšlenek a pocitů a tím tolik potřebná plynulost (víme o tom své, ani tomuto blogu se kostrbatý text nevyhýbá).

Se získáváním nadhledu byli původní autoři v úzkých, protože sami na něj už neměli čas, testeři jim nadhled sice dávali, ale externí, což chce čas a energii na vstřebání, a ještě na ně tlačili fanoušci, kteří už konečně chtěli vidět toho dospělého nástupce letité legendy.

O tom, jak se chceme my vyvarovat podobného zahrabání se až po uši, se zmíním až Závěrem, teď se pojďme ponořit do časů, kdy všechno ještě vonělo novotou a netrpělivým očekáváním, do konce roku 2002.

---

(16. 12. 2002)

Rozhodnutí

"Pohlédněme na své Dílo," pravil První. Pohledy Patnáctky se upřely na stolec s pergameny.
"Je to dobré dílo, odvážné a velké," pokračoval První. "Je však skutečně... zralé?"

Zavládlo tíživé ticho. Všichni tušili, kam míří.
"Dali jsme slib," osmělil se Třináctý. "A sliby se mají plnit."
"Lidé dovedou odpouštět," namítl Jedenáctý. "Budou spokojeni, dostanou-li do rukou dokonalé Dílo."

Třetí jen odmítavě zakroutil hlavou. "Znám lidi... ti nebudou spokojeni nikdy! Ať jim dáš Dílo sebelepší, budou na něm hledat jen chyby."

V Patnáctce to zašumělo nespokojenými hlasy, sálem se nesla ozvěna vzrušené rozpravy.
"Dost!" vykřikl První. Jeho čtrnáct společníků ustalo v řečnění a jako na povel na něj pohlédli.

První se odmlčel a pokračoval: "Netvoříme pro jeden jediný okamžik. Tvoříme pro Budoucnost. Chcete snad pro ukojení netrpělivosti několika nedočkavců odhalit Dílo dřív, než dosáhne plné dokonalosti? Teď, když chybí jen málo, a mohlo by přetrvat celé generace?"

Odpovědí mu bylo jen mlčení.
"Dobrá tedy," řekl První. "Nechám rozhodnutí na každém z vás. Nechť vezme svou část Díla a položí ji na Oltář ten, kdo je s klidným svědomím připraven odevzdat je lidem."

Jedna po druhé postavy mlčky přistupovaly ke stolci s pergameny a tiše opouštěly shromáždění.

První se smutně usmál. U Oltáře se nezastavil žádný z jeho bratří.

Po mnoha měsících práce se zdá, že je Dračí doupě Plus na pokraji dokončení. Zdání však leckdy
klame a i my musíme přiznat, že jsme se pod vlivem nedočkavých hráčů snažili vydání až příliš
uspíšit. Testováním jsme zjistili, že je stále co zlepšovat a dolaďovat. Objevily se nové nápady
a připomínky, z porovnávání se zahraničními hrami na hrdiny vyplynuly nové cesty, jak udělat
systém ještě preciznější, originálnější a především zábavnější. Vše je nyní téměř sepsáno a
hotovo, uvědomili jsme si však, že abychom mohli být na svoji práci opravdu pyšní, je třeba
provést jakousi "generálku" – znovu otestovat každé pravidlo, zjistit, jak se jednotlivá
povolání vzájemně doplňují a zda jsou všechna stejně silná, přepsat všechny příručky tak, aby
byly co nejpřehlednější - zkrátka, čeká nás ještě hodně práce.

Termín vydání se tedy tímto posouvá nejméně o dalších šest měsíců, které proběhnou ve znamení
úzké spolupráce s našimi betatestery a přepisování toho, s čím jsme s odstupem času a nových
zkušeností nebyli zcela spokojeni. Věříme, že se tento odklad výrazně podepíše na kvalitě DrD+ a
pomůže z něj vytvořit hru na hrdiny, která si svojí kvalitou nezadá se světovými bestsellery –
už jenom proto, že jsme se za ten rok lecčemu přiučili a pochopili, jak těžké je vytvořit
opravdu profesionální, do detailu propracovaný pravidlový systém, o který se snažíme. Jistě
chápete, že jakmile byla tato ambice jednou vyslovena, nechceme nic uspěchat. Aby bylo čekání
snazší, budeme vás i nadále pravidelně zásobovat ukázkami z pravidel a informovat o dalším
vývoji tvorby DrD+.

16. 12. 2002 n.l., Oltář

AD 2002-12-16, Altar

Převzato ze stránek Altaru.

---

Závěrem

Ukočírovat cokoli obrovského vyžaduje obrovskou energii. Ať už v podobě peněz, které dokáží urychlovat, nebo v nadšení, které dává jiskru, nebo prostě v píli, bez které se úkoly těžko dokončují.

Já (Kostřivec, těší mě) jsem během vývoje různých softwarových systémů už několikrát zažil svatou trojici, tři duševní fáze, které se stále vracejí

• pocit "chtělo by to něco jiného"
• ryzí nadšení z tvorby
• duševní únavu z toho, že "je to složitější, než jsme si mysleli"

A jak vývoj pokračuje, tak rybník nadšení vysychá, přibývá únava a frustrace, po nich přicházejí různé pauzy, během kterých se snažíme najít ztracenou jiskru, po nich nastupují vynucené pocity, že by to zase "chtělo něco jiného" a kterým když podlehneme, tak jsme zase ve fázi nadšení z tvorby, jenže s koulí na noze kvůli předchozímu nedodělku a najednou jsme ve spirále smrti.

Jedna důležitá složka vývoje se totiž často ignoruje a tím je údržba. Jak projekt roste, bytní a stává se stále složitějším a zamotanějším, tak se zvyšují jeho nároky na údržbu a to ještě před jeho vydáním.
Pravidla Dračího doupěte plus měla ještě před vydáním sakra tlustou Příručku pro hráče, šest příruček povolání a dvě další příručky pro Pána jeskyně a teď si představte, že vám někdo oznámí, že se bude měnit základní mechanika hry. "Tak, teď to projdi a všude, kde se s ní počítá, to změň." Docela by mě zajímalo, jestli se v takových dnech nezvyšovala spotřeba alkoholu.

Už delší dobu se pohybuji v softwarovém vývoji a jestli je něco stejné napříč tvůrčími odvětvími, ať už je to návrh struktury e-shopu, nebo vývoj hry, tak jsou to právě potíže během prvotního vývoje, ještě před zveřejněním. Potíže, které se mnohdy zametají pod koberec. Nebo, v tom horším případě, si na ně zvykneme. Nebo, v tom nejhorším případě, je považujeme za důkaz vyspělosti naší práce.

A společným jmenovatelem všemožných komplikací je velikost, nebo lépe řečeno složitost, nebo nejlépe řečeno provázanost jednotlivých částí.

Veliký, složitý a provázaný

Potíže se množí geometrickou řadou

Máme doma takovou krabici, trochu potrhanou, hodně papírovou, se slunečnicí na víku, a v ní jsou příze, převážně bavlněné, sem tam nějaká ta umělina, pak několik motouzů a občas se najde i mašle. Všechno to bývala klubíčka, každé z nich s jednou jasnou funkcí - držet přízi pohromadě. No jo, jenže občas pospícháme, někdy si s tím hrajou děti, jindy jsme prostě líní to celé rovnat a ve výsledku je to takový šmodrch, že když z toho chceme něco použít, tak po několika minutách zápasení vymotáme sotva dva metry a pak už to radši ustřihneme.
Nedodržujeme totiž základní pravidlo - udržujme věci oddělené. Nemusíme zrovna každé klubíčko dávat do zvláštní krabice, nebo je strkat do pytlíků, ale stačily by průběžné drobnosti. Abychom klubíčka utahovali, když je rozmotáme. Abychom je srovnali, když je rozházíme. A jakmile se některá povolí a zamotají, tak abychom je co nejdřív zase rozmotali a utáhli.

No jo, ale koho by to bavilo, že jo.

A o tom to je, vědět o riziku, že když se vykašlu na údržbu, tak si ponožky neupletu a udržet si morálku, abych ten úklid dělal vždy, když je to jen trochu potřeba. U těch klubíček je mi to popravdě fuk, stejně je máme už jenom na blbnutí, ale u pravidel mi to jedno není.

To je ta "prostorová" složka, udržovat jednotlivé kusy oddělené a dovolit jim se provázat jedině tam, kde je to opravdu nutné.

A pak je tu "časová" složka, na kterou si málokdo dává pozor. Když na něčem pracujeme dlouho, tak se do toho ponoříme, náš mozek se naučí řešit všechny ty podivnosti a složitosti, které jsme svou intenzivní prací stvořili a pak ani nechápeme, co na tom ostatním připadá složité.

Prostě se z nás stanou specialisté, co ví všechno o hovně a hovno o všem ostatním.

Programátoři se tomu brání technikou sprintu, kdy na něčem pracují nerušeně několik dnů, žádné dlouhé schůzky a plánování, a po předem stanovené době a předem naplánovaném objemu práce se všichni sejdou, zastaví svou práci a ukazují si, co stihli, co se naopak nepovedlo a proč.
Ta chvíle, kdy se celý tým zastaví, je velice důležitá. Sice má kde kdo pocit, že "se nemaká" a bývá podrážděný, že ostatní, co ani netuší, jak obrovský a složitý kus práce odvedl, mu do toho krafou, jenže to je právě ono! Všechno, co se v tu chvíli neřekne, neprobere, mávne se nad tím rukou s výmluvou, že se nedá hodnotit něco, co ještě není dokončené, tak tohle všechno klesne na dno, kde se z toho stane hutné, smradlavé bahno. A do kydání něčeho takového se už tuplem nikomu nechce.

Takže za mě

• makejme
• krafejme
• rozdělujme

ale nemíchejme to. Každá tahle část má mít své pevné místo v čase a když nadejde její čas, tak má uvolnit místo té další. Však ono se na ní zase dostane. Vždyť každý vývoj probíhá ve spirále.

Spirála života

Všechno se mění ve spirále. Někde to začne, pak se to někam posune, pak se to vrátí na začátek.

Jestli se v celém tom kolečku nic nezměnilo, tak se točíme v kruhu a asi to bude chtít udělat krok stranou.

Pokud jsme v tom kolečku nasbírali nějakou zátěž, se kterou jsme nic neudělali, tak klesáme. Kruh se přerušil a je z něj spirála smrti - musíme do projektu cpát další a další energii, aby se ještě o kousek posunul vpřed, nebo dokonce jenom proto, aby stál na místě.

Když se ale dokážeme průběžně zastavovat, uklízet po sobě, naslouchat kritice a přitom dokážeme stále kráčet vpřed, tak stoupáme. Kruh se přerušil a je z něj spirála života - každá další vrstva spirály bude moci stavět na pevných základech té předchozí.

Prostě nesmíme podlehnout pocitu, že úklid není potřeba, nebo že sem tam nějaký ten šmodrch je přece normální, nebo že čtenáři vědí to samé, co my.

Držte palce!