Krátký příběh na motivy obálky Neviditelné knihy
Máš nápad? Nech ho žít!
Tak se mi stalo, že při pročítání RPG fóra o Neviditelné knize jsem narazil na hodnocení obalu této knížky, z čehož mi v hlavě naskočil krátký příběh a jelikož vím, že co mě napadne, tak neexistuje, dokud to nenapíšu a co napíšu, to neexistuje, dokud to nezveřejním, tak jsem to udělal.
Ber to jako malou studii časové náročnosti, ten příběh má šest tisíc osmset padesát jedna znaků, což je prd, a já ho psal tři hodiny. A to jsem se s ním moc nepiplal.
Jelikož dokončených věcí jsem se naučil vážit si už dávno, tak tyhle tři hodiny práce jsou pro mě jen dalším malým důkazem, že
Tvorba, která má výsledek, si zaslouží úctu
S touhle filozofií přistupuji i k úpravám pravidel Dračího doupěte plus, které hodlám cizelovat a pilovat, ale nebudu je bořit a překopávat od základů v mylné představě, že co je nové, je lepší.
Tím se omlouvám všem, co nic jiného než novinky neakceptují, ale zkušenosti mi velí, že totální změny jsou pouhé nepochopení a zničení starého světa, což je mnohdy hlavně lenost myslet.
A teď ten příběh.
Holka bez helmy
Jsem lovec. Cíl vystopuji, překvapím z portálu a... odeberu vzorek.
Bušení na dveře kajuty rozechvívalo celou loď, sípavý hlas chrčel nesrozumitelné skřeky, zato za zpropadenými dveřmi nevrzlo ani prkno.
Náhle údery ustaly a vystřídalo je lehké klapání podbitých holínek. "Máme ho?" ozval se v šeru věcný, sametový hlas, aby mu vzápětí odpověděl dunivě a chraplavě jiný, "Nemáme ji!". Majitel sametového hlasu odhalil v chabém měsíčním přísvitu svou něžnou tvář, krátce avšak silně se nadechl a bez dalšího komentáře vyběhl schody po třech. Úpění lety zkoušeného dřeva za ním mu prozradilo, že hromotlucký společník mu kryje záda.
Mořem omývaná paluba odrážela mihotavé světlo portálu, jenž se vznášel nad klubkem lana, zamotaného do zdánlivě neúhledného smotku. Vše šlo podle plánu.
Krasavec se tanečním krokem přenesl k hlavnímu stěžni, zkušenými kmity se omotal připravenou kotevní sítí a bez jediného vysvětlení pro svého ramenatého kolegu se zlomil vzad, s pusou dokořán a očima v sloup. Ani žába rozjetá přeloženým dvoukolákem by to nezvládla efektivněji.
V transu je ticho, nádherné ticho, jsem tu naprosto sám a jsem naprosto volný. Volný!
Po vodní hladině se nesl řev, kterému i hluboký trans těžko odolával a postupně se bariérou odpojených smyslů prokousával až do čarodějovy hlavy, "...je, děje, ...se děje, ...rva se děje!", narážely mu do uší útržky vět jako příboj.
Líbezný mladík zacukal koutky úst, jak hledal správné svalstvo, až konečně mohl nedočkavému bojovníkovi odpovědět. "Mám ji", zahuhlal a několikrát větu zopakoval, jak se snažil najít své tělo. "Mám ji a vidím ji", řekl už zcela zřetelně, zatímco svalovec přemáhal silnou potřebu z něj systematickým mláceným o palubu lodi dostat víc.
Mladíkova pozice nepřestávala připomínat odsouzence lámaného v kole, ale slova z něj vycházela jasně. "Dostala ho. Vidím ji stát nad jeho tělem, z meče jí kape krev, ona je... ona je levák?" Zakončil svou vizi nečekanou otázkou, až bijce vyrušila ze svírání pěstí. Bijec koktavě odvětil, "no.. jasně, už vod dětství, co se pamatuju", aniž by přemýšlel, co z toho má pro čaroděje význam. Čaroděj pokračoval, "je ve zbroji, lesklém kyrysu a něčem červeném", na což svalovec zareagoval komentářem, "to je prošívka, hele nezdržuj se hovadinama, jí šlo vždycky spíš vo fýling, takže kašli na to co má na sobě, co je tam dál?". Načež čaroděj dodal, zcela proti doporučení společníka, "a je bez helmy." To už bylo i na otrlého bojovníka moc a zoufale rozhodil rukama naproti mořské tříšti, "no tak sakra jasně že je bez helmy, je to proměněnec a s helmou se už narodila, takže jasně že bez helmy...". Čaroděj si jeho reakcí nevšímal a pokračoval ve svém popisu viděné scenérie, "tou levačkou, kde nemá ani prošívku, zabila Thulhu a nevidím jediné škrábnutí, tomu říkám výkon", neubránil se obdivu.
Silák doslova nalepil tvář k portálu, jak se snažil proniknout dovnitř a vidět alespoň něco na vlastní oči, když cosi plesklo a hromotluk poděšeně uskočil. "Nehýbej se!" zavřískl čaroděj vysokým hlasem a hrnul se k bojovníkovi, který už stačil tasit. "Ani se nehni!" zaburácel znovu hezoun, tentokrát o poznání hlubším tónem a vyškubl z opasku tenký flakónek, lahvičku se špuntem větším než ona sama. Zuby vyrval zátku, plivl si jí do druhé ruky a s chirurgickou přesností začal nádobou hladit strniště zaskočeného hromotluka, přitom ho konejšil, "jenom si vezmu vzorek, pak se umeješ, cákla na tebe krev z toho stvoření, jenom si vezmu vzorek" a po několika přesných tazích s úlevou lahvičku zas zazátkoval, "podívej", pravil sametově a pozdvihl skleněnou nádobu s karmínovým obsahem. Hromotluk jeho nadšení nesdílel, chytil střízlíka za zápěstí a zahromoval, "dyť je červená!". Čaroděj překvapeně mrknul, "tak, eee, jistě?", pravil nejistě a zaměřil se na bojovníkův zavilý výraz. Ten zesílil sevření, "říkal jsi, že vidíš Thulhu, ten je černomodrej, tak co je tohle?! Kolik to sakra mělo chapadel? Pět nebo sedm?!" Čaroděj chvíli nechápal, až nakonec tiše hlesl, "šest", a zapomněl zavřít pusu jak mu došel význam toho slova a dodal na chabou vysvětlenou "jako každý slušně vychovaný měňavec".
Náhle se vzduch zastavil, ledové kapky vodní tříště se odrazily jako od kozinky na vojenském bubnu a oba dobrodruzi zalapali po dechu. Světélkující portál se zhroutil.
Když se zastaví čas, nic neodchází, nic se nevrací, světem projede záblesk naprostého míru. V takových okamžicích jsem volný. Volný!
Sotva se hromotluk dokázal nadechnout, popadl drobného krasavce a s přehnanou silou ho postavil na nohy, načež opět přešel do řevu, "Co je s ní! Co se sakra stalo! Co je s ní!" Čaroděj rázně zvedl paži, na níž stále cítil předchozí stisk, čímž si sjednal klid a obnovil svou důstojnost a co mu nedostatkový vzduch v plicích dovolil, zasýpal vysvětlení situace, "nemám tušení", načež mu krk sevřely mozolnaté prsty a znovu se mu podlomila kolena. Hromotluk se zjevně rozhodl, že přejde do fáze otloukání paluby neschopným čarodějem.
Hezoun se vzepjal, na chvíli se utrhl ze sevření a ze zbytků sil zaječel, "pošlu tě tam!", načež ho obnovené přiškrcení poslalo na podlahu.
Když nevím, že existuji, tak je můj duch osvobozen od sebe samého a je volný. Volný!
Měl silný pocit, že se topí, cítil vodu v nose, začínal vnímat promočený šat a za tím plíživý chlad, bičoval proto svou vůlí oční víčka. Konečně se rozevřela a zrak mu padl na rozzuřeného válečníka, který v rukou dosud svíral prázdné vědro.
Jakmile dal střízlík svým pohybem najevo, že opět vnímá, hromotlucký muž začal opět řvát, "pošli mě tam! Dělej ty vyschlej elfe, pošli mě za ní!". Víc už nestihl, když čaroděj v sedě načrtl rukama zbrkle obrazec, zahuhňal polohlasně slova, co by jindy ohlušila příboj a pod bojovníkem se zjevil světélkující portál. O palubu cvakla obrova čelist, jak se nechal překvapit pádem do nenadálé prohlubně, což mu konečně zavřelo chřtán a pak nadobro zmizel. Pleskání vln o příď zas mohlo znít nerušeně a klidně.
"Ticho léčí", vydechl s úlevou čaroděj a pohlédl na svou ruku sevřenou v pěst, jak stále svírá zkumavku se vzácným obsahem. Ne, nešlo všechno podle původního plánu, ale nový plán byl také dobrý, takže... všechno šlo podle plánu.
Svým zaměstnancům říkám, že "Jsem lovec. Cíl vystopuji, překvapím portálem a... odeberu vzorek. Vše mezi portálem a odebráním vzorků je na vás."
Naštěstí úmrtnost brigádníků je dostatečná na to, abych nebyl ohrožen vytvořením citové vazby, takže jsem stále volný. Volný!
Napsáno na motivy obálky Neviditelné knihy a debaty o ní na RPG fóru.
